7. Theros
1. 10. 2010
Dáma v nesnázích
Sedíš v houpacím křesle, za okny se Modré hory, nejzápadnější výspa pevniny, koupou v zapadajícím slunci a vnoučata tě prosí o vyprávění.
Zapálíš si dýmku a vzpomínáš na nejlepší dobrodružství, které jsi zažil.
Znovu si představuješ štíhlý, kamenný most přes hlubokou rokli, slunce prosvítalo přes mraky a vítr pískal a obrušoval hrany mohutného skaliska před tebou. Krásný výlet a ten výhled dolů, do Kraje půlčíků a na Elfí přístavy. Málokdo ho znal. I ty ses sem nevydal jen tak, na tvou zahrádku o den dříve dopadla okovaná rukavice a když si ji prohlížel tak za ní přiletěl i meč. Přiletěly z vrcholu nejvyšší hory Modrých hor, jako by ti tenkrát nějaký tajemný duch posílal znamení. Chtěl jsi mu tenkrát poděkovat. Poděkovat za opletačky s rychtářem, který se okamžitě začal ptát, ptát kam, že jsi oloupeného rytíře zakopal.Když jsi již v horách, na stezce, vysypával ze sandálu kamének, zaslechls výkřik. Dámský výkřik, pištivý, ale silný, dáma bude mladá, ale plná života, jdu na věc, napadlo tě tenkrát.
Tehdy jsi ovšem ještě nebyl zkušený majitel obchodu s potřebami pro rytíře, jen tulák s dubovou holí a stejně tvrdou hlavou. Rozeběhl ses úzkou soutěskou za tím výkřikem, volný šat za tebou vlál, vítr ti do očí hnal prach, ale tys běžel a neměl strach. Neslyšel jsi už a neviděl, dál a dál za tím výkřikem. Bohužel si neslyšel ani rytíře v plné zbroji, který jel za tebou, něco na tebe zavolal, ale rytíři plnící poslání se málokdy starali o okolí stejně jako ty. Soutěska byla úzká, ani jeden z vás si druhého nevšímal, jenže on měl koně, trysk a brnění.
To je to poslední i první, cos, když ses probral, uviděl. Koně. Stejný kůň co tě srazil, ti tehdy řádně olízl tvář, však na probírání lidí jsou cvičeni. Když ses zvedl ze země, otlučený, ale celkem (až na hlavu) v pořádku, pomyslel sis jaké máš štěstí, vlastní válečný kůň. Ale kůň to tak necítil, spíš z tebe cítil hnůj, nechal se popleskat a odcválal někam do dolin.
Celý pomlácený ses tenkrát vydal dál, už jsi neběžel, ale jen pokulhával, zatímco ti v hlavě zněl křik té mladé dámy. Nad zelenými vrcholky hor jsi slyšel už jen vítr a možná, možná slabé dunění. Cesta ubíhala pomalu, ale došel jsi pod vrchol nejvyšší hory, slunce se už sklánělo k obzoru a zlatilo zeleň na vrcholku. Shlédl jsi dolů a na cestě spatřil vířící se prach, ve stejný moment zazněl znovu křik té dámy, rozléhal se po celých horách a jezdec vířící prach evidentně zrychlil. Vzhledem k minulé zkušenosti s rytíři ses chytře, ikdyž trochu zbaběle vzdálil z pěšiny. Plížil ses přes skalisko, prach se ti mísil s potem, zatímco jezdec se blížil. Na vrcholu tě čekalo malé překvapení, vrchol hory nebyl vůbec vrcholem, ale ze tří stran se zase svažoval dolů, kde tvořil obrovskou plošinu, rokli, do které vedla jen pěšina po které se podle klapotu podkov blížil onen jezdec.
Tolik k malému překvapení, obrovským překvapením pak byl stejně obrovský drak, vlastně dva draci, zelení se zlatými skvrnami, ohromní a hroziví. Kostěný límec za jejich mordami nebyl sice roztažený, ale dva dlouhé rohy a na dva lokte dlouhé zuby jen podpořily povídačky o dracích, které tehdy člověk občas zaslechl. Druhý, menší vypadal trošku komicky, asi jako malé dítě, ale ty jeho drápy a olbřímí tlama v tobě vyvolávaly hrůzu stejně. Na kraji mýtiny na skále se sem a tam komíhala zavěšená klec, v kleci byla zavřena krásná dáma, podle šatů asi šlechtična, možná dokonce princezna, napadlo tě tehdy a srdce se ti rozbušilo. Zapomněl jsi na bolest, zranění i ohromné nebezpečí a vstával jsi abys princeznu osvobodil. Mezitím se však rytíř na koni vyřítil ze soutěsky, sklopil hledí i okovaný dřevec a rozjel se proti staršímu z draků. Jaká to byla podívaná !Musel ses zase zastavit. Bílý plášť vlál, brnění se lesklo a dřevec se lehce komíhal stále míříc na cíl. Drak se však ani nepohnul, když se k němu rytíř přiblížil, tak jedním krátkým, zářivým plamenným vydechnutím spálil jezdci dřevec, vzal rytíře do pařátu a zatímco ho vyhazoval vysoko do vzduchu jemně dýchl na vyděšeného koně, který pochopil a ihned odcválal. Rytíř už byl na sestupné dráze, když drak rozvlnil svůj dlouhý, hbitý ocas a drakobijce jím odpálil daleko za okraj mýtiny, dolů, do hlubiny pod horou. Oba dračí krky se natáhly, aby viděli rytířův pád, větší drak se podíval na své mládě a zdálo se ti, že mrkl. A dráče jakoby chápavě přikývlo. Jaká to zrůda, pomyslel sis. Už už jsi chtěl znovu vstát a proplížit se k princezně, když v tom znovu zakřičela a za chvíli se objevil další rytíř ! Tentokrát mu v cestě k princezně stálo dračí mládě. Bojovně roztáhlo křídla, zkušebně vychrlilo jasný plamen. Zatímco čekalo, až se nový rytíř přiblíží, nesměle se ohlédlo na svého rodiče, aby si dodalo odvahu, velký drak kývl mohutnou hlavou a souhlasně zamručel. Rytíř se blížil a vypadal impozantně, jako ten minulý. Ale než stačil své kopí zabodnout mláděti do slabin, to mu spálilo kopí až k rukavici, chytilo ho mezi drápy, vyděsilo koně, rytíře hodilo za sebe, zavlnilo ocasem. A minulo. Rytíř žuchl na zem, jak okovaný pytel brambor a vydal nepříliš zdravý vzdech. Mládě se podívalo na svého rodiče, ten zavlnil dlouhým ocasem, aby mláděti připomněl jak se to dělá správně. Mládě se připravilo, zvedlo rytíře, vyhodilo. A minulo znovu. Vztekle jak malé děcko zařičelo, drápy zajely hluboko do půdy a nakonec si duplo. Starší drak je poplácal křídly aby je uklidnil. Zvedl rytíře sám a nadhodil ho mláděti, to rytíře trefilo, ale jen částečně, ten se odrazil a o kus dál zůstal ležet. Mládě si spokojeně poskočilo, rodič je pochválil, a nenápadně, aby si mládě nevšimlo rytíře, jej ocasem uklidil přes okraj. Než si mohl něco udělat, objevil se další rytíř, mohutnější s větším a rychlejším koněm. To budou jatka pomyslel sis, ale to bylo vše cos s tím mohl dělat. Starší drak se tázavě podíval na mládě, zda-li tohoto silného rytíře zvládne, to sebevědomě pohodilo hlavou a už si všímalo jen jezdce. Kopyta jeho koně duněla planinou, rychle se blížil, mládě se možná trošku zaleklo a vychrlilo příliš mohutný plamen, který nespálil jen ratiště kopí, ale řádně ožehl i samotného rytíře. Ten jel na zděšeném koni nekontrolovatelně dál, za neustávajícího křičení objel oba draky a mířil k okraji. Jeho kůň se vzpamatoval na poslední chvíli a zabrzdil. Doutnající rytíř, zanechávaje za sebou kouřovou stopu, byl úhledným obloučkem, s posledním výkřikem shozen ze skály. Kůň i starý drak na něj ještě dolů pohlédli, kůň pak odklusal a drak pohrdavě zakroutil hlavou. Na své mládě nepěkně zavrčel. S dalším rytířem to šlo lépe, jen se dráčeti nepodařilo ho ocasem odpálit dostatečně daleko a tak nebohý rytíř s třeskem narazil na skálu. Starší drak začínal být nevrlý a znovu pošťouchl draka k rytíři. Rytíře, který se teď už spíše podobal omlácené plechovce, zvedl a chtěl ho dráčeti nadhodit, když v tom z brnění upadla noha.. Z toho se ti udělalo nevolno, a když jsi viděl, jak drak obrněnou nohu jemně vzal do pařátu a přimáčkl ji na původní místo a rytíře tak „opravil“, jako by to byla panenka, málem jsi omdlel. Draci na sebe chvilku něco vrněli, starší pak nadhodil a mladý odpálil. Daleko za okraj. Oba draci se radovali, starší zřejmě pyšný na své mládě se usmál a spokojeně mručel. Následovali další a další rytíři a mláděti se dařilo. Teď už si chápal, odkud přilétl meč s rukavicí. Princezna pořád křičela, ale tys už byl slabý a tak jako starý drak, který vida, že dráče už je schopné se o rytíře postarat samo, jsi usnul.
Ráno tě znovu probudil křik princezny a naskytlo se ti podobné divadlo jako večer.
Rytíř, tentokrát v černé zbroji se rozjel proti mláděti, to už ale unavené, nestihlo na rytíře vychrlit oheň, rytíř sice zlomil dřevec o tvrdý pařát mláděte, ale neohroženě pokračoval dál. Mládě stále kroutilo hlavou na tím co se stalo a třelo si bolavou končetinu. Rytíř mezitím otevřel klec, popadl princeznu a ujížděl s ní z planiny. Ty ses radoval, že princezna bude zachráněna od dvou zabijáckých bestií, ikdyž ne tak docela, protožes ji nezachránil sám. Mládě si konečně uvědomilo, co se děje a pronikavým zaryčením probudilo staršího draka. Ten líně otevřel jen jedno oko, ale když uviděl situaci, bleskově se zvedl a zařval strašlivým hlasem. To bylo to dunění, které jsi večer slyšel. Rytíř už odcválal z mýtiny do úzké soutěsky. Starší drak se na dráče zlobil, to se jen zoufale a omluvně dívalo na svého rodiče, když v tom se ze soutěsky ozvalo nejprve zaržání koně, pak překvapené výkřiky rytíře a zdálo se ti, žes slyšel jak pleskla facka. Pak bylo chvíli ticho, než ze soutěsky nasupeným krokem vyšla princezna, šaty jí vlály a mířila zpět k drakům! Nebyl jsi schopný vydat ani hlásku, jak tě to tenkrát překvapilo. Oba draci ji se zájmem pozorovali, když kolem nich procházela. Starší zamručel k mladšímu něco, co znělo jako „tak vidíš“.
Princezna došla ke kleci a vlezla si dovnitř, zavřela se a zatímco ji drak věšel na skálu, hladila mu obrovský čenich. „Nenávidím chlapy!“ pronesla předtím, než začala znovu křičet.