5. Shadow-knight
1. 10. 2010
Deník draka
Letěl jsem nízko nad zemí, jako předvoj obrovské armády. Velký rudý drak s kůží pokrytou šupinami pevnými jako ocel, s plamenem žhavým tak, že by se jím daly tavit skály. Jo a také neuvěřitelně rozzuřený. Obránci - nějací ubožáci v brnění – se pode mnou rozbíhali na všechny strany. Lučištníci do mě pálili salvy šípů. Ne, že by mi mohly ublížit, ale nerad létám se zavřenýma očima a tak jsem raději v jejich řadách vypaloval široké pruhy. Je to skoro 500 let, co jsem dělal podobné věci a musím říct, že jsem myslel, že tehdy tomu bylo naposled. Osud ale chtěl jinak. Ještě jednou jsem oblétl šiky obránců, abych dokončil dílo zkázy a pak jsem se pomalu vracel zpět k obrovským šikům armády temného elfa.
O několik měsíců později.
Ležel jsem ve své dračí jeskyni vychutnávajíc odpolední siestu, když jsem najedou uslyšel podezřelý šramot. Nemyslete si, my draci, ačkoli jsem velcí, máme velmi bystré smysly. Znělo to skoro, jako by se někdo snažil vyškrábat k ústí mé jeskyně. Že by nějaký dobrodruh zkoušel štěstí s dračím pokladem? Posledního takového jsem sežral…no, už to bude nějaké to století. Potichu jsem se vykradl k ústí jeskyně a očekával příchod neznámého. Trvalo mu to ještě patnáct minut, přehoupl se přes okraj, svalil se na zem a těžce oddychoval. Pobaveně jsem ho sledoval. Na člověka se mi zdál poněkud malý. Pak jsem si všiml, že má plnovous. Trpaslík! Ty nemám rád. Nechutnají nic moc a navíc mají většinou ještě tuhé maso. Ještě chvíli se vydýchával a pak se obrátil k ústí jeskyně. Uviděl mě a ztuhl. No, pohled na několikatunového draka 20 m od vás dokázal rozklepat už nejednoho dobrodruha. Rozhodl jsem se tuto vzdálenost ještě zkrátit a vyšel jsem ze své jeskyně. Dotyčný to snášel překvapivě dobře (například měl stále suché kalhoty). To mě překvapilo. Zastavil jsem se kousek před ním a podíval se na něj - byl neozbrojený a tvářil se odhodlaně. Pomalu vstal, narovnal se, odkašlal si a řekl: "Přeju dobrého dňa vaše blaho.. drako.. ééé pane drak." "Hmm, už jsem dneska jedl, ale svačinu neodmítnu. Doufám, že budeš chutnat líp než ten poslední trpaslík.", povzdechl jsem si a pobaveně pozoroval, jak se mu rozšiřují zorničky. "Počkajte pane drak, ještě než mňa sníte, musím vám řéct něco důležitého." "Důležitějšího než dračí svačina? No to by mě teda zajímalo... Máš štěstí, že se docela nudím. Tak podívej, co máš na srdci." "Totiž, ide o vašého mladého dra -" V mžiku jsem po něm skočil, přitiskl ho k zemi a s obličejem těsně u jeho jsem zahřměl: "CO VÍŠ O MÉM DRÁČKOVI?". Těžce dýchajíc odpověděl: "My zme objevili, kde ho drží. Pusť mňa prosím, možeme si oba pomoct. Já tobě a ty mě.". "POMOCT? TY, MĚ? ŘEKNI MI, KDE JE MŮJ DRÁČEK A JÁ SLIBUJI, ŽE TĚ USMAŽÍM RYCHLE." "Sám sa tam nemáš šancu dostat, držjá ho v podzemí, průchod je moc úzký. Vyslechni mňa prosím.", blekotal. Snažil jsem se uvažovat. Zmínka o mém dráčkovi mě rozzuřila k nepříčetnosti. Nakonec jsem povolil sevření a tiše jsem pronesl: "Jestli je to nějaký trik, tak budeš litovat, že jsi se narodil." Trpaslík se pomalu narovnal a začal vyprávět.
"Ale hovno trik. Já su trpasličí král Drumak a věc sa má takto. Jak možná sám víš, už dlůho bojujeme s tým zatraceným temným elfem. Dlůho to bylo vyrovnané, jakž takž sme sa drželi, občas aj neco dobili, ale je to necelý rok, co si sa do toho vložil ty. S drakem v čele vojska nemá nik proti tomu temnému škrčkovi šancu. Ludé ztrácajů naděju a to je nejhorší. A tak sme si lámali hlavu s tým, proč by tomu zatrolencovi pomáhal drak. Draci sů přeca vznešená stvoření, co by sa nikdy komandovat nenechali. Magia, řikali sme si a mágové na to, že prd, že by to cítili. Zlato? No zlata ten škrček moc nemá, toho je furt nejvíc v našich trpasličích doloch, proto je chce taky furt dobíjat. Tak co v tom može byt, říkali sme si? No a asi týden zpátky narazili naši špióni na podzemní skřetí jeskyňu - dobře hlídanů. Nebylo lehké sa tam dostať, ale nakonec sa to pár hobitom podařilo. No a hluboko pod zemů v téj jeskyně ve sklepení, tam ho uviděli. Malého červeného draka, přikovaného ke skale. Hned sme si dali dvě a dvě dohromady, jak to všecko je. Pak sme s hobitím králem losovali, že kdo ti to přijde řéct, no a já sem to jaksi vyhrál. Podivaj sa, sám nemáš šancu tvojého draka vysvobodit, na to je ten temný škrček moc chytrý - moc dobře věděl, proč ho schoval, tak hluboko pod zemů. My ho ale zachránit možem. No a pak je to už úplně lehké. My zachráníme tvojeho dráčka a vrátíme ti ho bez poškrábané šupiny a ty bys nám pak na oplátku pomohl přismahnůt toho temného elfa. Co si o tom myslíš?"
Zkoumavě jsem trpaslíka pozoroval. Kdyby byla pravda co říká… Kdyby se mu opravdu podařilo osvobodit mého dráčka… "Jak vím, že ti můžu věřit? Mimo jiné jsem také usmažil mnoho trpaslíků. To ti nevadí?" "Podivaj, to po tobě chťél ten škrček. My ti toho draka vrátíme předem. Vezmi si ho kam chceš a pak nám v rozhodující bitvě přiletíš na pomoc." "Hmm... A jak můžeš věřit ty mě? Co když se rozhodnu prostě uletět pryč a na vaše záležitosti se vykašlat. Nezapomínej, že pro mě jste všichni především...jídlo." "No, tož to bys taky určitě mohl snadno udělat, ale pro nás je to pořád lepší byt enom proti temnému elfovi, než proti temnému elfovi s drakem." Zamyslel jsem se. "Dobrá tedy. A co mám dělat do doby než ho zachráníte? Co když mě temný elf povolá podpálit další města?" Trpaslík zatnul zuby. "Tak sa nedá nic dělat, pomožeš mu jakoby nic. On nesmí vědět o našéj dohodě. Teď ti povím, kde je ta jeskyňa a taky kdy ti mladého vysvobodíme - nejlepší bude, když si tam pro něho zrovna doletíš. Než sa to dozví škrček, tak snad stihneme zaútočit." A tak došlo k ujednání. K ujednání bez smluv mezi drakem a trpaslíkem. Nezbývalo mi než čekat, jak to všechno dopadne. Naštěstí jsme my draci v čekání opravdu dobří.
O pár týdnů později.
Temný elf mne opět povolal. Zase mu teče do bot. Spojené šiky zdánlivě rozprášených ras najednou stojí před jeho branami. Přiletěl jsem do probíhající bitvy, kde se obrovským dvěma armádám dařilo udržovat křehkou remízu. Viděl jsem trpasličího krále Drumaka v první linii sekat hlavy skřetům i temného elfa hluboko v nitru své armády dštít smrtící kouzla na všechny strany. Opět jsem měl bojovat za cizí zájmy a opět jsem byl velmi rozzuřený. Jenže dnes ty zájmy nebudou tak docela cizí... Začal jsem chrlit oheň do řad skřetů, skurutů a temných elfů. Slyšel jsem jejich překvapený řev i jásot v řadách spojený ras. Ale vypalovat brázdy v armádě temného elfa byla jenom předehra. Předehra k něčemu, co jsem chtěl udělat už dřív, mnohem MNOHEM dřív. Chvíli jsem se ještě bavil pálením temné armády a pak jsem nabral výšku a plnou rychlostí jsem se spouštěl na sevřené šiky kolem temného elfa. Vyslal po mě oslnivě bílý blesk, trochu jsem se stočil a blesku jsem uhnul. Tomu druhému jsem už ale uhnout nedokázal. Trefil mne přímo do prsou. Bolest byla ohromná. Nárazová vlna se mnou otřásla a já se zřítil k zemi, kde to odnesla asi padesátka skřetů. My draci máme ale tvrdý kořínek. Postavil jsem se a rozzuřený do běla jsem, chrlící oheň na všechny strany, postupoval směrem k temnému elfovi. Když to nejde ze vzduchu, půjde to po zemi. Pak jsem ho uviděl. Stál tam uprostřed spečených těl svých nohsledů. Vychrlil jsem na něj proud planeme tak žhavého, jak jsem jen dokázal. Jenže on vytvořil nějaký namodralý štít a mé plameny po něm jen neškodně sjely. Hm, tak ohněm to nejde? Zkusíme drápy! Mohutným skokem jsem překonal posledních pár metrů s cílem rozmačkat toho protivného škrčka. Jenže byl rychlejší, než jsem myslel. Podběhl mě, zamumlal pár slov, proskočil vyčarovaným portálem a byl pryč. Nechápavě jsem se rozhlížel okolo - že by další z jeho triků? Nezdálo se. Chvíli jsem tam ještě bezradně stál a potom jsem vyletěl nad bitevní plán, abych obhlédl situaci. Po mém zásahu zdecimované zbytky vojsk temného elfa byla rychle rozprášena. Viděl jsem krále Drumaka, kterak mi mává. Ještě párkrát jsem tedy zakroužil kolem a vydal se zpátky do hor.
O pár hodin později.
Vrátil jsem do své nové skrýše vysoko v horách, kde mne čekal můj malý dráček. Tedy přesněji - vrátila jsem se. Jsem totiž drak - žena - tedy vlastně dračice. Ono také kde by drak - muž - vzal malé dráče, že? Možná vás zajímá, proč o sobě mluvím jako o drakovi. Věc se má tak, že jsem jednou potkala jednoho draka, který na mě pořád pomrkával a říkal mi „ty dračice“. Pár století jsme to spolu táhli, ale ten modrý mizera se jednoho dne sbalil a frnkl bůh ví kam. Zůstalo mi po něm jenom to moje dráče. No a od té doby označení „dračice“ nějak nemám ráda a raději o sobě uvažuji prostě jako o drakovi. Ale zpět do současnosti. Temný elf mi sice unikl, ale já nezahmouřím oka dokud se mu nepomstím za všechno, co mi provedl! Plánuji se vydat po jeho stopě. A kdo ví, třeba ještě někdy stanu v čele armády krále trpaslíků nebo i jiných králů. Na to, že mi zachránili mé dráče nikdy nezapomenu…