DE-povídky

 

Slunce se vyhouplo nad obzor a první paprsky se odrazily od vyleštěného brnění jednoho z vojáků stojícího na hradbách. Při bližším pohledu by sme však zjistili, že to není ani tak voják, jako spíš rytířka. Hleděla do dáli a přemýšlela.

 

V noci přijel do hradu jeden ze zvědů, kteří měli sledovat skuruty ze sousední země. Krátce na to si velitel posádky si nechal svolat všechny důstojníky, včetně mě kapitánky a rytířky Bedarien von Krieger. To co nám však sdělil, nám na klidu nepřidalo.

„Jak asi víte, v Lese kostí se ujal moci temný čaroděj a začal shromažďovat kmeny i z okolních zemí – Hvozdu čarodějnic a Mlžného jezera. Pouze díky kouzlům se mu podařilo shromáždit tak obrovskou armádu aniž bychom o tom věděli. Nyní už kouzla nejsou potřeba, protože se dal na pochod a posily se k nám nemohou dostat včas. Zítra po poledni je tady máme.“

„Můj pane,“ Zvedla jsem ruku. „máme tu jen poloviční posádku. Zbytek můžu je na výpravě.“

Velitel přikývl. „Ano toho jsem si moc dobře vědom. Rozeslal jsem posly do všech okolních vesnic ať přivedou co nejvíc mužů to půjde. Víc udělat nemohu. Avšak musíme vytrvat, protože padne-li naše posádka, pak skurutům nebude nic bránit v invazi do vnitrozemí, kde budou plenit, pálit a vraždit naše rodiny. Času je málo, proberme co můžeme udělat pro naši obranu.“

Velitel se sehnul nad stolem, kde již měl rozloženou mapu a ostatní se shlukli okolo něj.

 

Vánek mi ovanul tvář a pohrál si s vlasy. Z mých úst se vydral tichý povzdech. Přemýšlela jsem nad tím, jak jsem se sem vlastně dostala. Přeci jen nyní patřím k řádu elitních královských rytířů, a přesto jsem tady, na výspě našeho království v jedné z mnoha posádek. Vzpomněla jsem si na svůj výcvik. Tvrdý a náročný, takový jaký podstupují pouze královští rytíři. Říkali mi, že to nemohu zvládnout, že je to jen pro tvrdé muže, ale já zatnula zuby a dokázala to, tak jako vždy. Byla jsem rozzlobená, když mě převeleli sem. Myslela jsem si, že se mi zde nemůže dostat cti a zásluh v potyčkách se skřety a skuruty. A teď stojím já a hrstka vojáků a vesničanů mezi armádou bestií a naším královstvím. Když chtějí bitvu, dám jim takovou, na kterou nezapomenou a navíc mám pro ně malé překvapení. Při té myšlence jsem se usmála a vydala se ke schodům na nádvoří. Dole jsem zamířila ke stáji. Hned jak jsem otevřela dveře, uslyšela jsem přátelské odfrknutí a zabafání. Stále s úsměvem na tváři jsem došla k poslední kóji a otevřela ohradu. Proti mně se vyřítil můj… oř, jak jsem mu říkala, když jsem ho chtěla pozlobit, a málem mě srazil na zem.

„Broxxi, ty jsi snad to nejbláznivější dráče, které kdy žilo.“ Smála jsem se drbala ho pod tlamou. Broxx spokojeně bafal a občas mávnul křídly.

Můj drak, jedno z privilégií rytířů, je ještě mladý na to, aby se mnou mohl létat, ale dost silný na to, aby mě nesl do bitvy alespoň po zemi. Bez jezdce však létat může. Je to můj nejlepší přítel a společník.

„Dnes nás čeká bitva, musíme zvítězit, jinak umře spousta lidí.“ Broxx se postavil na zadní a vypustil do vzduchu mrak kouře. Usmála jsem se a poplácala ho po krku.

„Ano já vím věrný příteli, spolu jsme silní. Ale přesto mám strach že to nebude stačit…“

Dráček mě objal křídlem a přitiskl k sobě.

„Chceš se ještě proletět, než skřeti přijdou?“ Broxx přikývl.

 

Během rána začali přicházet vesničané. Byli to všichni muži z okolí, věděli co je v sázce a tak proto přišli na pomoc. A dokonce několik chytrých sebou přivezlo i různé vozy a povozy. Výborně, bude z nich dobrá barikáda.

Stála jsem před hradbami a organizovala podle pokynů velitele přípravy na obranu. Soupeř nás sice mnohonásobně převyšoval, ale my měli jednu výhodu a to strategickou pozici. Hrad Laradur byl postaven v průsmyku, takže nás mohli napadnout pouze z jedné strany, z těch ostatních nás chránili vysoké skály a jediná cesta přes hory vedla přímo skrz hrad.

Před hradbami jsme vytvořili první obrannou linii z vozů, pokud ta padne, stáhneme se za hradby a budeme bránit samotný hrad. A ještě jednu výhodu jsme měli. V naší posádce pobýval bojový mág, ten by měl vydat za četu vojáků.

Krátce po poledni už se k nám nesl hluk pochodu a skřetích bubnů. Muži vypadali nervózně, snažila jsem se je uklidnit, ale i na mě byla vidět nervozita. Již brzy to vypukne…

 

Seděla jsem na zádech svého draka, ten se netrpělivě vrtěl. I on byl napjatý a nervózní z toho čekání. Stejně jako já chtěl vyrazit a vrhnout se do víru bitvy.

„Už brzy, vydrž ještě chvíli.“

A pak konečně přišli. Zastavili se v neuspořádaných šikách a čekali.

„Larsi, jak to vypadá?“ Křikla jsem na mladého desátníka.

„Je jich hodně, bojím se, že až příliš mnoho. Mají žebříky i beranidlo. Dnešek nemůžeme přežít.“

„Uklidni se, když nic, tak jich sebou vezmeme co nejvíc. O této bitvě budou všichni vyprávět.“

„Palte!“ zařval poručík Briggs. Z hradeb se na čekající skřety a skuruty snášel jeden šíp za druhým, ale bylo to jako házet kamenem do zdi. Uděláte jím sice nějakou škodu, ale v celkovém měřítku…

Pak se ozval rozkaz i z řad čekající hordy a ta se se šíleným řevem a vytím vrhla do útoku. Narazili do obranných vozů a první řady podlehly čekajícím kopím. Skuruti a skřeti se začali sápat na vozy, padali po tuctech, ale brzy začali zatlačovat obránce zpátky.

Z hradby se na mě podíval velitel Cartigan a mávnutím ruky mi dal pokyn. To bylo to na co jsem čekala. Brána se začala otevírat.

„Jednotko za mnou. Rychle a nemilosrdně. Tam a zpět. To je naše heslo, to je náš život!“ Zařvala jsem a pobídla Broxxe dopředu.

„Tam a zpět!“ Zakřičelo unisono padesát obrněných vojáků na koních a vyrazilo za mnou na zteč.

Náš úkol byl jednoduchý. Vytvořit klínovou formaci, zaříznout se do nepřátelských řad a krýt tak ústup pěchoty pryč z obranných vozů. Mezitím způsobit co největší škody a zmatek a pak se rychle vrátit zpět než nás odříznou od brány.

Skurutům už se mezitím podařilo odklidit několik vozů a tím vytvořit prostor pro další jednotky. A přesně do toho průlomu jsem zamířila.

Broxx se nadechl a v plné rychlosti vyplivl do řad skřetů ohnivou kouli. Ty se s jekem rozutekli. Skuruti byli odvážnější a vrhli se nám vstříc. Měli jsem s drakem takovou rychlost, že moje kopí projelo první skautem a nabralo i toho za ním. Rychle jsem tasila meč a dalšímu rozštípla lebku. Broxx okolo sebe kousal hlavou a mával křídly, tak že občas některého protivníka srazil na zem a ten byl pak zadupán koňmi. Náš útok byl tvrdý a zařízli jsme se hluboko do nepřátelských řad. Všimla jsem si, že okolo nás do skurutů udeřili blesky a také se objevovali ošklivý démoni, kteří roztrhali několik nepřátel a poté zmizeli. Výborně, zdá se, že se náš mág činí. Vyhnula jsem se útoku kopím, probodla jednoho skřeta a dalšího vzala po hlavě štítem a rychle se rozhlédla. To je špatné, jsme až moc hluboko uprostřed nepřátel, nebude lehké dostat se zpět.

„Zpátky. Všichni zpět!“ Řvala jsem. Okolo hlavy mi prolétl šíp a zasáhl jednoho z mých vojáků do hrudi a srazil ho z koně. Chudák Bryan, byl to dobrý chlap, dobrý voják.

Zbylí jezdci se otočili a postupovali zpět k hradu. Ztratili jsme naši rychlost i moment překvapení a museli si teď každý metr zpět tvrdě vybojovat. S Broxxem jsme kryli ústup jak to jen šlo, sekali, kousali, trhali a bodali jsme okolo sebe jako zuřivý, ala ani to nestačilo. Když se za námi zavřela brána, bylo nás už jen dvacet tři. Více než polovina mého družstva padla a ti zbylí, včetně mě a Broxxe, byli povětšinou lehce zranění.

„Sesedat a na hradby. Není čas na odpočinek.“ S mečem v ruce už jsem vybíhala schody. Můj drak, nyní bez jezdce se vznesl do vzduchu.

Horda už byla u hradeb a první žebříky už se o ně opíraly.

Několik vesničanů přede mnou najednou pustilo zbraně a začali křičet. Po celém těle jim začali vyskakovat černé puchýře a boláky a ty ihned pukaly. Černá smrt, strašná smrt. Do vzniklé mezery ihned vylezlo několik skurutů. Jeden z nich se vyřítil proti mně, sehnula jsem se před jeho seknutím a jediným plynulým pohybem mu otevřela břicho. Dalšího jsem kopnutím poslala z hradeb. To mě na chvíli vyvedlo z rovnováhy a toho využil třetí skurut. Jeho rána se svezla po mém brnění. Další výpad jsem zablokovala štítem a sama přešla do útoku. Ne, nějaký skurut se mi rovnat nemohl. Dvěma rychlými údery jsem ho poslala do skurutího pekla. Už jich zbývá jen další tisíc, ušklíbla jsem se. Průlomů na hradbách začalo přibývat.

„Zpátky do hlavního hradu!“ Zaslechla jsem křičet velitele Cartigana. Ohlédla jsem se po něm právě ve chvíli, kdy se mu z hrudi vynořil skřetí meč a on s nevěřícným výrazem padl k zemi.

„Zdá se, že přebíráš velení.“ Vynořil se vedle mě poručík Briggs. „Musíme se stáhnout do hradu a rychle.“ Přikývla jsem.

„Broxxi ihned zpátky, do hradu!“ Volala jsem na draka, když jsem ho viděla, jak opakovaně nalétává do řad nepřátel a ničí je plameny nebo trhá na kusy svými drápy. Broxx zařval a zamířil směrem ke hradu. Přestal tak na chvíli dávat pozor a z řad hordy vylétly šípy a protrhly mu pravé křídlo, s bolestným zařváním se zřítil k zemi.

„Neeeeeee!!!“ Projela mnou bolest, jako by zasáhli mě. Chtěla jsem zahodit zbraně, vrhnout se z hradeb a běžet ke svému příteli.

„Kapitánko, musíme se stáhnout. Teď.“ Briggs probodl skuruta, který mi chtěl useknout hlavu. A táhl mě ke schodům. Vrhla se na nás další skupinka nepřátel. Jeden z nich podrazil Briggsovi nohy a dalšího ho probodnul. Třetí z nich mě silně nakopl do hrudi a poslal mě tak dolů na nádvoří. Cítila jsem, jak ztrácím vědomí. Bylo mi to jedno, na ničem už nezáleží, Broxx je mrtvý. A pak mě smysly úplně opustily.

 

Probudil mě vítr proudící mi do tváře. S námahou jsem otevřela oči a pohlédla na šupinaté břicho. Jsem mrtvá a znovu jsem se shledala se svým drakem? Budeme nyní spolu věčně létat?

 

Otočila jsem hlavu a pohlédla na zem pod sebou. Letěli jsme dost nízko. Kus za námi jsem viděla hory a průsmyk, který vedl k hradu Laradur. Co se to vlastně stalo? Potom jsem ucítila Broxxovi myšlenky. Byla to směs radosti z toho, že jsem v pořádku, ale převládala v nich bolest. Vzpomněla jsem si co se přihodilo a pohlédla na jeho křídlo. Bylo ošklivě poraněné a i na těle měl rány. Rozplakala jsem se, radostí, že můj přítel a společník žije a nejen to, že se dostal z nepřátelských šiků, pak mě musel zvednout na nádvoří a odletět pryč. I se zraněným křídlem mě unesl a dokázal letět. Nikdy jsem na něj nebyla tak hrdá jako dnes.

Spolu to dokážeme, varujeme království a až se seskupí armáda, vyrazíme zpět a pomstíme skřetům i skurutům za životy všech vojáků, kteří dnes padli na hradě Laradur. Náš čas znovu přijde…