DE-povídky

Beufort byl velmistrem řádu Trnové růže již dlouhých 14 let, přesto tohle byla první chvíle, kdy musel řešit reálné hrozbě vyzrazení. Jeden z prominentních členů řádů Roderik z Elmonathu byl unesen vyšetřovateli krále Augusta, vládce celé Říše Draka. Beufort působil v normálním životě jako králův výběrčí daní. Byl to asi 40letý mírně prošedivělý aristokrat z jedné z nejbohatších rodin v Říši. Mládí strávil na nejprestižnějších akademiích, kde mu jeho rodina zařídila to nejlepší možné vzdělání, tak se stalo, že 5 let se učil magickým praktikám v klášteře Aborea. Právě během studií v Aborey se stal členem řádu. Tajné organizace, pečující o blaho říše a zároveň věnující nemalé úsilí strážení nejcennějšího tajemství řádu – linii rodu Zlatého draka, údajně nejstaršího rodu v celé zemi. Dle pověsti měl rod Zlatého draka pocházet původně z dálného severu z okolí Angmaru. Tvrdilo se, že mužští členové rodu jsou schopni se v případě nebezpečí proměnit v draka. Neexistoval o tom žádný písemný záznam, přesto tomu všichni věřili. A věří dodnes. Beufort, stejně jako všichni velmistři řádu před ním, přísahal, že položí život za ochranu následovníků dračí linie. Vědělo se, že každý mužský potomek dračí linie byl vždy v ústraní vychováván řádem, a v zásadě platilo, že se vždy stal i členem řáduTrnové růže.

Beufort se řítil chodbou směrem ke svatyni. Jeho zlatem vyšívaný plášť vlál za ním, jako by ho ani neměl na sobě. Těžké boty duněly o podlahu a on spěchal, jako kdyby měl celou královskou armádu v zádech. Rozrazil dveře a vstoupil do kruhové místnosti; už ho čekali. Všech 12 mistrů sedělo okolo stolu a ve chvíli, kdy Beufort vtrhl do místnosti, se postavili.

„Nejvyšší velmistře, proč jsi nás takhle narychlo svolal? Děje se snad něco?“ zeptal se postarší muž v dobře padnoucích šatech. Byl to Parazon, králův místodržící Trpasluje, trpočlověk. Zvláštní bastard, který vznikl poté, co se jeden z trpasličích šlechticů spustil s hraběnkou z Leor al Moortu.

„Situace je vážná,“ konstatoval Beufort. „Posaďte se,“ pokynul ostatním a sám se usadil do velmistrovského křesla.

„Královy vyšetřovatelé dnes odpoledne zatkli Roderika z Elmonathu. Což by nebylo ani tak vážné, kdyby Roderik nebyl tajemník řádu, a kdyby kromě něj neodnesli i účetní knihy organizace.“ Sálem se začalo nést rozmrzelé mručení.

„Jak je tohle možné?“ obrátil se na Beuforta hnědovlasý obtloustlý třicátník, u kterého by pozorný pozorovatel všiml zlatého prstenu s vinnou révou na levé ruce.

„To nevíme,“ prohlásil Beufort a svraštil čelo. „Daňová kontrola to nebyla, to bych o tom musel vědět. Naši lidé v královské gardě nás též o ničem neinformovali. Ani nevíme, proč ho vlastně zatkli. Údajně u toho ale byli i lidé nejvyššího inkvizitora.“

„Krank, to by mělo logiku. Ten parchant po nás jde od té doby, co se stal nejvyšším inkvizitorem.“ Přerušil Beuforta Parazon.  

„Jak by přišel Krank na Roderika?“ ozval se další z mistrů řádu.

„Někdo ho musel udat, nebo se třeba jen někde blbě zmínil.“ začal rozvíjet teorie Miguel z Arratanu, místodržící Eridanisu.

„Ano, varianta, že máme špeha mezi sebou, mě také napadla“ odpověděl mu Beufort. Každopádně první, co musíme vyřešit, je to, jak zachránit Roderika. Dokud ho mají, nevíme, co jim řekne. Pokud by se jim náhodou podařilo ho zlomit. Může to znamenat konec nás všech. Celé organizace. S tím, co mají, nás neochrání nic. Naše tituly, naše funkce, náš původ. To co budovali generace před námi, je teď v ohrožení, v jakém ještě nikdy nebylo.“

„A co chceš dělat, Beuforte?“ ozval se vysoký atletický blondýn, Garruk, jeden z členů Augustovy osobní stráže. „Chceš napochodovat do královského paláce a odvést si Roderika? Nebo chceš vést otevřený útok na Augustův palác?“

„O tom, co budeme dělat, jsem se právě s Vámi chtěl poradit. Nemám zatím nějaký extra vypracovaný plán jak tuhle situaci řešit.“

„Kde ho drží?“ ozvala se do ticha drobná blondýnka sedící po Beufortově pravici. Byla to Galien – mágyně ze země Temných elfů. V celé říši byla považována za podivínku, ale zároveň i za až nebezpečně nadanou kouzelnici.

„Podle našich informací v katakombách pod katedrálou, tedy ve vězení, patřícím inkvizitorům.“ odpověděl Beufort.

„Hmm mohlo to být i horší,“ pousmála se Galien. „Když se nám podaří dostatečně odpoutat pozornost, mohli bychom jim ho unést přímo pod nosem. Velmistře, máme někoho v sídle inkvizice?“

„Máme tam jednoho člověka, ale pokud to nebude vysloveně nutné, rád bych ho této akce ušetřil.“, odvětil Beufort.

„Jak to myslíš, vysloveně nutné? Mají Roderika. Mohou nás dostat všechny!“ Rozhořčil se Parazon až pod dlouhým bílým plnovousem zrudl.

„Byl bych rád, abychom ho z toho vynechali.“ odvětil Beufort.

„To snad ksakru nemůžeš myslet vážně!“, rozkřičel se Parazon. Na to se postavil a tasil meč. "V tom případě je čas na změnu velmistra" pronesl do nastalého ticha. V tu chvíli vzduchem cosi prolétlo a bezmocný místodržící se sesunul na židli. V tu chvíli byli všichni dříve sedící na nohou a tasili své zbraně. Jen Gaillen zůstala sedět a hrála si s obřím prstenem na pravé ruce ve tvaru draka.

"Beuforte! Tohle. Tohle si přece nemůže dovolit."zajíkal se mírně prošedivělý třicátník v rukou výhružně mávající sekyrkou.

"Tak, a bude tu klid!" konečně se vzpamatoval i velmistr a zakřičel, až se stěny otřásly.

"Nejsme tu dnes proto, abychom řešili osobní spory. Gaillen, prosím, vrať ho zase k vědomí, hrozně chrčí" zkonstatoval Beufort a podíval se smutně směrem k polotrpaslíkovi.

"Náš kontakt v inkvizici má nějaký jiný úkol, který musí plnit, přesto by nám, možná, mohl pomoci. Pokusím se od něj zjistit kde přesně Roderika drži"

"A jak chceš vést samotnou akci?“, zeptal se prozatím mlčící seveřan. „Frontální útok na sídlo inkvizice je sebevražda."

"To vím" odsekl Beufort.

"Do sídla inkvizice," ozval se tichý a evidentně starý hlas "vede ještě jedna cesta. Temná. Ale nebudou o nás vědět. Pod žaláři vedou staré stoky. Jsou starší než sídlo a starší než celý královský palác. Říká se, že je stavěli odsouzenci na smrt za 1. dynastie. Důvod, proč, nám dodnes není znám. Jedni tvrdí, že se tam má ukrývat pradávný poklad, jiní, že tam má sídlo sama smrt. Jsem jediný, kdo kdy utekl ze sídla inkvizice. Ale vězte, že jsem během útěku touhle cestou zestárl o 30 let. Mohu Vám nakreslit plánek ale na to místo se už nevrátím" stařec domluvil a rozkašlal se. Bylo vidět, že dlouhý monolog ho stál víc sil, než předpokládal. Ortodovikovy bylo 42, přesto kdokoli kdo na něj pohlédl, by mu tipoval tak 75. Předtím, než byl Ortodovik chycen inkvizicí, pracoval jako králův rádce.

Beufort chvíli v tichu přemýšlel a pak se opět ujal slova. "Fajn. Rozdělíme se na 3 skupiny. Já spolu s naším kontaktem v inkvizici a Gailen se dostaneme až k místu, kde drží Roderika. Ortodovik spolu s dalšími 2 lidmi zůstane venku a bude nám případně krýt ústup. Zbytek se do vězení dostane katakombami. Všichni souhlasí?"

Pár mistrů zbledlo, přesto se Beufortovy v odpovědi ozvalo souhlasné mručení.

"Výborně. Všichni si sežente potřebné vybavení. Gaillen půjde se mnou. Dnes večer buď zachráníme Roderika nebo celý řád padne. Pošlu Vám zprávu s plánkem, kde přesně ho drží. Hodně štěstí bratři. Snad se večer setkáme." Beufort se uklonil a pak spěšně spolu s Gaillen opustil sál.

 

Když byli již ze dveří pryč, obrátil se na Gaillen."To s Parazonem si nemusela", procedil ke Gaillen Beufort.

"Musela, ten starej chlívák mi pije krev už dlouho a to, co si dovolil, to bylo moc i na mě."

"Každopádně… Díky," ukončil debatu Beufort. Vyšli uprostřed tržiště. "V šest v labutích zahradách a buď tam, prosím, včas." obrátil se na ni.

"Děláš, jako bych chodila pozdě,"prohodila laškovně a pošťouchla ho.

Beufort zčervenal a začal se prodírat davem na tržišti směrem k paláci. Touhle dobou bylo na tržnici nejvíce lidí z celého dne. Čerstvé ryby, záplava květin a bylin, dřevo - tyhle všechny a mnohé další vůně ho obklopily.

 

Zhruba po hodině konečně přišel Beufort do své pracovny v královském hradě. Jen co dorazil, nechal si zavolat svého asistenta.

Patrik, mladý eunuch a Beufortův osobní asistent, se zjevil ve dveřích. „Patriku,“ začal velmi po tichu Beufort. „Potřebuju, abys okamžitě našel Torquta a přivedl mi ho. Měl by být u nejvyššího inkvizitora Kranka. Řekni mu, ať hned přijde. Teď se mi kliď z očí.“ Eunuch se uklonil a odešel stejně rychle jako přišel.

Beufort se usadil do svého koženého křesla a začal přemýšlet. Vše, co budoval, se najednou hroutilo. Řád, který se celý život, co se v něm pohyboval, snažil udržet v tajnosti, nyní mohl být prozrazen a jediný, kdo mohl zabránit zkáze jeho i celého řádu, byl právě potomek dračí linie. Mladíček Torquto. Chlapec ,který ještě neprošel iniciací. Celý osud řádu byl v rukou chlapce, který nevěděl, čím je, kdo je jeho otcem, i v jakém nebezpečí se nacházel. Beufort, ač abstinent, sáhl po láhvi Kabutovice. Byla to Elmonathská slivovice, kterou vypaloval tamní sládek Kabuto. Nikdo vlastně nevěděl, jestli to ještě je slivovice nebo už jen denaturovaný líh, každopádně Beufort by do sebe teď nalil cokoli.

Netrvalo dlouho a ve dveřích se objevil Torquto. Mladíček se uklonil. „Pane, prý jste mě volal,“ oznámil distingovaně.

„Posaď se,“ odvětil Beufort, a ukázal ke křeslu naproti. Druhou rukou se spěšně snažil uklidit rozpitou lahev. „Torquto, náš Řád má velký problém a ty jsi bohužel jediný, kdo nás může zachránit. Nebo nám alespoň pomoci. Dnes ráno do vězení inkvizice přivezli Roderika z Elmonathu. Kde ho teď drží?“

„Pane,“ začal opatrně Torquto. „já, já bych Vám to neměl říkat. Jsem vázán mlčenlivostí“

„Přestaň mluvit blbosti,“ obořil se na něj Beufort, „znám tě od mala. Vychovával jsem tě. Jsi smyslem našeho řádu. Kvůli tobě všichni riskujeme krk. Nemůžeš se na nás jen tak vykašlat!“

„Pane, myslím, že jste opilý.“

„Jo opilej možná jsem, mladej,“ pokračoval Beufort, „ale nevykašlu se na každýho jen proto, abych měl zadek v klidu jako ty. Takže Torquto, teďka se zamyslíš, a pak mi řekneš, kde přesně Roderika drží. Já ti za odměnu řeknu, kdo doopravdy jsi, a pak se spolu se mnou sebereš a pomůžeš nám Roderika vytáhnout.“

„Ale…,“ chtěl vzdorovat Torquto, pak pochopil, že to nemá cenu „je v cele číslo 6 ve 2. patře katakomb.“

„Jdeme.“ Zavelel Beufort.

„Ale, ještě jste mi neřekl, kdo vlastně tedy jsem.“ Zeptal se opatrně Torquto.

Beufort se opět usadil do svého křesla a upřel oči na Torquta. „Torquto, tvůj rod sahá historicky do úplného původu celé země. Pocházíš z jednoho z nejstarších rodů, které kdy chodili po téhle zemi. Jsi posledním z rodu Zlatého draka. Rodu, ze kterého pocházeli staří králové. Náš Řád se před několika tisíci lety zavázal k tomu, že bude strážit všechny potomky dračí linie. Ty jsi posledním, o kterém víme, a který z celého tvého rodu přežil. Jsi vyvolený. Říká se, že jednoho dne, až bude celé zemi nejhůře, objeví se potomek Zlatého draka a navrátí celé říši zpět její moc, sílu a hodnoty. Tehdy nastane šťastný věk. Věk zlatého draka. Generace našich bratří čekají na tuhle chvíli tisíce let. Nyní nám ale všem hrozí nebezpečí. Před 5 lety Krank označil celý náš řád za kacířský, a inkvizitoři tvrdě stíhají všechny jeho členy. Nyní zatkli Roderika z Elmonathu, našeho pokladníka. Jestli se jim ho podaří zlomit a Roderik o nás a našem řádu promluví, může nás to zabít všechny. Včetně tebe. Proto potřebujeme Roderika zachránit. Půjdeš do toho s námi?“

Torquato se tvářil zdrceně. V očích měl smutek a byl celý bledý. „Mistře, obávám se, že mi nic jiného nezbude.“

„Výborně. Tak pojďme. Za chvíli tu bude Gaillen.“ Beufort se zvedl a ukázal Torquatovi, aby ho následoval. Přešel místností a u dveří doslova vrazil do Patrika, který se zrovna jal otevírat dveře. „Patriku,“ nenechal ho Beufort cokoli říct. „Jdi okamžitě za Garrukem. A vyřiď mu toto „`cíl je v cele 6 na druhém patře“. Teď jdi.“

Beufort spolu s Patrikem se řítili chodbami paláce směrem k Labutím zahradám. Těsně před šestou dorazili na místo. Gaillen prozatím nikde neviděli a tak se usadili na jedné z laviček. Touhle dobou tu nikdo nebyl. Malé zákoutí s jezírkem obydleným labutěmi působilo při zapadajícím slunci romanticky. Tedy kdyby kdokoli z nich měl na romantiku myšlenky.

Ticho přerušil až Torquto „Pane a co to znamená, že jsem potomkem zlatého draka? To se ze mě jako stane drak, budu chrlit oheň a létat nad krajinou?“

„Měl bys mít jisté zvláštní schopnosti. U některých tvých předchůdců se například vzácně objevovala levitace, někteří v pokročilém věku… řekněme, že zatoužili po krvi, jiní údajně byli schopni vytvořit ohnivé stěny, jiní byly obávanými bojovníky. Rod Zlatého draka má různé podoby a každý z jeho potomků je trochu … jiný.“

V tom se před nimi něco zablesklo a z náhlé průrvy mezi světy vystoupila Gaillen. „Takže tenhle mladíček je ten, kterého máme chránit?“ zeptala se posměšně Beuforta.

„Ahoj zajíčku,“ obrátila se konečně na Torquata a její šedozelené oči se zaleskly. Upravila si svou rudou róbu a stanula před nimi. „Tak co půjdeme? Nebo si tu ještě chvíli budete vylévat srdéčka jak dvě hrdličky,“ poznamenala posměšně.

Na to se oba muži zvedli a vykročili směrem k vězení inkvizice. Gaillen je následovala. Šli asi deset minut, než je někdo zastavil. Byl to starší strážný, strážící průchod mezi palácem a vězením. „Kam si myslíte, že jdete?“ zeptal se příchozích.

„Do inkvizičního vězení,“ odpověděl Torquto.

„Ale tam bez souhlasu nejvyššího inkvizitora Kranka nemůže…!“ v tu chvíli vzduchem něco proletělo a muž se sesunul k zemi.

„Příště to nechte na mě“ usmála se Gaillen a vyrazila dveře. Torquto se překvapeně podíval na Beuforta.

„Měla těžké dětství,“ odvětil Beufort a překročil bezvládné tělo strážného.

Hnali se chodbou, co jim síly stačili. Okolo míjeli cely zcela plné nebožáků, kteří upadli do spárů inkvizice. Beufortovy jich bylo líto, nicméně teď tu nebyl na záchranné misi ani plejtváků obrovských ani nebohých obětí justičních omylů. K dalšímu střetu došlo na prvním patře. Gaillen, následovaná Beufortem a Torquatem, vletěla přímo doprostřed sálu, kde se právě dva inkvizitoři snažili donutit jakéhosi rachitika k tomu, aby přiznal, že obcoval s ďáblem. V jeho stavu by přiznal všechno. Gaillen využila překvapení inkvizitorů, a pomocí kouzla mrštila bližším z nich o mříže, čímž mu zlomila vaz. Ani Beufort nezůstal pozadu, vytáhl dýku a zabodl jí druhému vyslýchajícímu do krku. Krvavá sprška proletěla vzduchem a dopadla i na Torquata. Ten začal zvracet.

Beufort a Gaillen se od něj zhnuseně odvrátili. I přesto si Gaillen neodpustila prohodit „dobrá trefa,“ v souvislosti s tím, že se Torqutovy podařilo strefit přesně na materiály o mučeném nešťastníkovi. „Theros“ stálo v kolonce jméno, povolání – potulný bavič. Beufort neváhal ani chvíli a přesnou ranou přímo do srdce ukončil jeho trápení. Torquto se mezitím jakžtakž sebral a tak všichni spěšně vykročili směrem do nižších pater.

Poslední vážnější zádrhel nastal na druhém patře, kde málem padli přímo do rukou královské hlídky, naštěstí pro ně, ale s dostatečným předstihem zaslechli řinčení kyrysů blížících se vojáků a schovali se do stínu. Hlídka tak okolo nich prošla bez povšimnutí a oni mohli pokročit až do sálu na druhém patře. Na místo, kde drželi Roderika.

Doběhli do sálu a rozhlédli se okolo. Nikde nikdo, zdálo se.

Problém byl, že ani v cele číslo 6 nikdo nebyl. Beufort se zkoumavě podíval na Torquata. „Kde je?“ vyštěkl.

Torquto mlčel.

„Kde sakra je?“ opakoval svou otázku Beufort. „Mluv, k sakru! Kde je?“

„Já.. já.. já nevím..“ zajíkal se Torquto.

V tom zaslechli jakési ťukání, které se stále přibližovalo. Nebylo to vlastně ani tak ťukání jako spíš údery něčeho železného do zdi. Podle zvuku něčeho velkého. Asi tak velkého jako obouruční válečné kladivo.

Garruk rozrazil zeď necelé 2 metry od nich. Vykopl posledních pár cihel a vlezl do místnosti. Byl celý bílý a jeho atletická postava byla kde tam. Kyrys na něm kloktal a bylo vidět, že rozbití zdi bylo pro něj opravdu nadživotní výkon.

„Pro boha, co se ti stalo?“ zeptala se Gaillen a vrhla se Garrukovy na pomoc. „A kde jsou ostatní?“

Garruk dopadl na kolena a za pomoci Gaillen se zase zvedl. „Bylo to příšerné. Mnohem horší než Ortodovik říkal. Nechápu, že ten starý blázen ještě žije. Potkali jsme to nejtemnější zlo, které jsme si byť jen dokázali představit. Viděli jsme ženy, jak krmí mrtvá novorozeňata, útočili na nás napůl ženy napůl ptáci – harpie; ty harpie o kterých se mluví v pohádkách. Všichni jsou mrtví. Neměli jsme šanci. Viděl jsem Parazona, jak se nám snažil krýt ústup a jak ho jedna z těch potvor vzala do rukou a pak ho roztrhla, jako kdyby to byla nějaká figurka. Říkali jsme si, že jediná šance je jít dál. Běželi jsme dál, co nám síly stačily. Ani nevím, kde zmizel zbytek. Vždy jsem jen za svými zády slyšel nějaký výkřik a pak jejich kroky zmizely a já běžel jak šílený tmou dál a dál.“

Gaillen začala plakat, Beufort se jen držel za hlavu a nebyl schopen čehokoli. Jediný, kdo si zanechal chladnou hlavu, byl Torquto. Právě ten si všiml zvuku blížících se stráží.

„Stráže!“ zakřičel.

Beufort neváhal a okamžitě se postavil do bojového postoje. Gaillen se posunula na levý bok, aby mohla případně podpořit v boji své bratry. Garruk se vzpamatoval a nadzvedl své těžké válečné kladivo, z jedné strany upravené do tvaru ovčí hlavy.

Pak se do místnosti nahrnuli stráže. Bylo jich mnoho. Mnohem více než očekávali. První dva strážní padli k zemi poté, co se do jejich hlav zaseklo Garrukovo kladivo. Další strážný se stal obětí Beufort, který neomylně opět strefil dýkou do strážného krkavice. Další dva padly poté, co je shodila k zemi Gaillenina tlaková vlna. Ale stále jich bylo mnoho. Netrvalo dlouho a strážní je obklíčili. Halapartny se okolo nich stáhly, a oni zůstali uprostřed. Torquto plakal. Nic jiného nedokázal udělat.

A pak se objevil Krank.

Nejvyšší inkvizitor spokojeně a rozvážně kráčel ze schodů. „Hmm sám velmistr. Chycen do té nejprimitivnější léčky. Čekal jsem, že to bude těžší dostat vás. Vzdejte se a ušetřím vaše životy.“

„Nikdy,“procedil skrz zuby Beufort. „Raději zemřeme, než abychom ti padli v pospas.“

„A ostatní?“ zeptal se Krank a stále se usmíval.

Ostatní mlčeli. I stráže mlčely. Ticho přerušil až Beufort.

„Za řád, za Zlatého draka. Zabte je všechny!“ zakřičel a vrhl se přímo proti strážnému. Ten však jeho výpad očekával a tak se strážcova halapartna pohnula do strany a odhodila Beuforta s obrovskou tržnou ranou na hrudi směrem ke zdi. Ve vzduchu se však stalo něco divného. Beufortovo tělo se náhle rozsvítilo a zezlátlo. V tu chvíli se na chvíli zastavil čas. A z lidského těla se náhle zhmotnilo obrovské tělo podivného ještěra zlaté barvy, který zaplnil dobrou polovinu sálu.

„Tak přeci jen to byl on.“ Zašeptala pro sebe Gaillen a srazila Garruka s Torqutem k zemi, právě včas. Zlatý drak začal chrlit oheň a strážní padali jeden za druhým. Jejich těla byla spálená na uhel a ocelové kyrysy se roztékaly. Zlatý drak šířil zkázu. Krank se dal na útěk. Utíkal chodbami ,seč mu síly stačily. Zlatý drak se však chodbami s obtížemi řítil za ním.

A co bylo pak?
Zde se výpovědi pamětníků různí, podle některých Krank vyskočil z nejvyšší věže hradu, podle jiné žádný drak neexistoval a Beufortovy se jen podařilo podplatit strážné, kteří nakonec Kranka shodili z věže. Pravda o zlatém drakovy zůstává lidem stále zahalena tajemstvím.