DE-povídky

Jednoho krásného dne se rozespalý skřet Vurth vzbudil za zvuku hulákající sirény. Věděl, co ten zvuk znamená. Chopil se meče, který už byl taky trochu zrezivělý a ve spěchu na sebe oblékl koženou zbroj ještě zapáchající po krvi hobita, kterého přepadl se svou tlupou tři dny zpátky. Vyběhl ven, aby věděl, jakéže nebezpečí ohrožuje jeho rodnou ves. To, co spatřil ho však překvapilo. Obrovský rudý drak trhá na kusy jeho spolubojovníky, bratry a přátele. S řevem jemu vlastním se rozeběhl proti bestii a s vypětím všech sil se odrazil vozu se zbraněmi a v letu sekl draka do krku. Co se však stalo nečekal ani on. Dračí přirozená zbroj zůstala netknutá, ale zato meč byl alespoň o pět palců kratší.

„Rychle, do podzemních tunelů,“ uslyšel za sebou.

Byl to Guruth, jeho bratranec. Rychle se zvedli ze země a běželi k nejbližšímu tunelu. Vlezli dovnitř a viděli, jak jejich tlupa svádí beznadějný boj s rudým velikánem.

„Tohle nemáme šanci zvládnout, musíme jít varovat skuruty,“ zařval Vurth a zadul na lesní roh, který měl připevněný ke zbroji. Všichni skřeti ve vesnici se chopili zbraní a utíkali do za nimi.

Než však stihli cokoliv udělat, slezl z dračího hřbetu muž v temné kápi a s tichým mumláním pozoroval skřety jak se postupně zpomalují a padají na zem ve smrtelných křečích. Potom namířil hůl na tunel a vyřkl slova, kterým v skřetím upění a zoufalého křiku nebylo rozumět. Vurth si se zděšením uvědomil, že je to mág sedmé, nejvyšší úrovně a se zoufalstvím se začal drát ven. Než však stačil cokoliv udělat, jeho vlastní dílo ho zradilo a dva obrovské balvany mu rozdrtily tělo.

„Dobrá práce Lathore,“ utrousil muž v plášti. Drak se sklonil a mág mu opět vlezl na hřbet. „Už nám zbývá jen elfí pevnost Niladis a budeme mít vše potřebné k oživení tvého bojovného bratra.“

Po jeho slovech se drak vznesl na oblohu a namířil to na východ směrem ke slavné elfí říši. Cestu jim zkazilo pouze pár harpíí, se kterými si však hravě poradilo zaklínadlo Zmrazení, po kterém se s vřískotem rozdrtily o tvrdou zem.

Když však dorazili k pevnosti, s podivem zjistil, že jsou na jejich návštěvu připraveni o moc lépe, než si původně myslel. Nebylo už však cesty zpět. Mág seslal na pevnost démona kamene, který až do padnutí vcelku úspěšně ničil elfí hradby. Po jeho zmizení si však mág uvědomil, že i přes svou sílu a drakovu odolnost nedokáží porazit celou armádu elfů, která se proti nim seskupila, proto zavelel drakovi, aby co nejrychleji letěl do svatyně na vrcholu pevnosti. Tu však chránilo dvacet nejlepších šermířů z kraje.

„Proč temní elfové brání zájmy svých zapřísáhlých nepřátel?“ rozezněl se před svatyní hlas mága.

„Radši se spojíme s nimi, než sledovat, jak získáš moc nad celým nám známým světem zrovna ty, Zrádče,“ ozvalo se ze svatyně. Mág poznal o koho jde. Byl to Sokeraas, jeho kdysi nejlepší přítel.

„Nazýváš mě zrádcem a přitom jsi to byl ty, kdo nechtěl pokračovat v boji za vyšší cíle“

„Vyšší cíle?“ zařval Sokeraas. „Vyšší cíle? Tak říkáš ty vraždění bratrů a přátel, kteří by za tebe položili život?“

„Byla to nezbytná oběť a ty to víš, kdy už konečně uznáš, že když chceme něčeho dosáhnout, nemůžeme přitom naivně doufat, že nebude nutné podstoupit ztráty, které v porovnání s celkovým výsledkem budou víc než zanedbatelné? A vůbec, už to, že ses mi tu teď postavil mě uráží. Buďto okamžitě vykliď se svými druhy svatyni, nebo tě k tomu budu muset donutit. A věř mi, že k tomu mám prostředky.“

Po těchto slovech se otevřeli dveře a z nich vystoupil v plné zbroji Sokeraas.

„Nedovolím ti projít,“ řekl a vrhnul po mágovi dýku. Tu však drak odrazil a Sokeraase shodil dolů z hradeb. Poté mág mocným kouzlem rozbořil celou svatyni a z jejích sutin si vzal poslední dílek drahokamu Asevendar. Ten se rozzářil jako tisíce sluncí a jeho hmota se začala postupně měnit až do tvaru draka. Ten se stále více zvětšoval, až dosáhl dvojnásobné velikosti rudého draka. Potom se začal hýbat, praskat v ohybech a zase se zcelovat. Po dokonalém zformování drak mocně zařval a potom se poklonil mágovi.

„Teď jsem tvůj pán já, mocný Dark Elf!“ pravil mág. Znenadání se však začala země třást a ze spoda hlavní branou vylétl modrý drak, se Sokeraasem na zádech.

„Sbohem, příteli,“ řekl si pro sebe smutně Dark Elf a na zádech rudého a po boku diamantového draka odletěl do svého sídla v horách. Postupně si pomocí síly dvou draků podrobil celou zem až na pár uzemí, které jsou buďto neobydlené, nebo mu nestojí za námahu dobývání. Říká se, že prý na jednom z nich se skrývá Sokeraas a tiše čeká na svou příležitost, až se na hřbetu svého modrého draka bude moci postavit mocnému Dark Elfovi a jeho armádě.