DE-povídky

Malý hobití Pán, zvaný Kvido řečený velkonoha, si to právě rázoval po strmém svahu hory přímo dolů. Přestože byl na pochodu už po tři východy slunce, stále ho nepřešla zlost. Když si ho zavolal jeho strýc, nejstarší z šlechtické rodiny, pomyslel si Kvido, že si spolu dají svačinu a promluví si, jako tomu obvykle v sobotu ráno bývalo. Když na něj ale zamračený strýček vychrlil něco o příšerném poselství, a o tom že jako nebystřejší a nejsilnější z rodiny musí jít hájit čest hobitího rodu, do jakési země na západě, myslel si chvíli, že to je jen špatný vtip. Nebyl. Na cestu nedostal ani dřevěnou hůl, jen přání zdaru, a malý ocelový mečík, se kterým upřímně nevěděl, co dělat.

„Vždycky všechno hodí jen na mě, ale aby hnul prstem někdo z nich!“ mumlal si sám pro sebe „Pche! To je ani nehne!“ ulevil si. „Oni si pěkně doma sedí nad teplou polévkou, a já tedy slézám ty šílené skaliska!“. Podíval se za sebe, aby zhodnotil, jak velký kus hory už má za sebou. To ale neměl dělat. Ztratil pozornost a v zápětí i rovnováhu. Kamení mu podklouzlo pod nohama. Hobit spadl na zadek, a už se vezl. Drncalo to s ním sem a tam a on vůbec netušil jak zastavit, nebo jak alespoň zpomalit. Vyděšeně třešti oči před sebe, v naději, že ho něco zastaví. Místo toho se s ním kutálelo dolů stále víc a víc kamenů, až se skoro vezl na celé lavině. Teď už Kvido nechtěl zastavit, a nedoufal ani v žádnou překážku, protože cokoliv by ho zastavilo, by taky pěkně bolelo. Naštěstí ale sráz ubýval na spádu a ďábelská jízda začala zpomalovat. Pak Kvido přes mraky prachu okolo sebe uviděl, že se blíží ke konci, vstal s vypětím všech sil na nohy a utíkal až dolů na šedou rovinku. Udýchaně se zastavil, a podíval se opět na celou horu. Pochopil, jaké měl štěstí, že to vůbec přežil, a děkoval, že jedinou připomínkou jeho vlastní hlouposti zůstane bolavý zadek. Když se už trochu uklidněný podíval kolem dokola, došlo mu, že asi konečně dorazil, kam měl. V dáli dokonce viděl malý sloupec kouře. „To už budou asi ti ostatní, co už dorazili.“ zamumlal si pod fousy. Pousmál se, a vyrazil tím směrem.

*

Ta parta se mu už z dálky nějak nezdála. Když se přiblížil víc, zjistil proč. Byli tu snad všechny národy světa. Tuhle seděl elf, s pozlaceným lukem na zádech a hedvábným pláštěm, vedle něj rytíř, co s helmou na hlavě vypadal spíš jako stříbrná socha. Na druhé straně pak trpaslík, kterému u nohou ležela velká obouruční sekera, a který neustále upíjel z čutorky. Kousek dál pak obrovský ent který se bůhvíproč díval do ohně s jakousi nenávistí, ale jinak se ani nepohnul. A neblíže k němu seděl zjizvený skurut, který už dávno přišel o jedno oko. A ten ho kupodivu právě zpozoroval první.

„Ále, není to ten šikula, co shodil půlku skály?“ zachechtal se, aniž by pozdravil.

„Ehm…“ zamručel místo odpovědi, a letmo pohlédl na svoje zaprášené boty. Připadal si trochu trapně, tak rychle přiběhl blíž k ohni, a sednul si vedle elfa. Doufal, že mu někdo brzo vysvětlí, o co tady vlastně jde, a co tady má dělat, ale nikdo se do toho neměl. Poklepal tedy svému sousedovi na rameno.

„Nazdar, příteli, co je tady tak strašného, že nás sem všechny hnali?“ Otázal se zdvořile. Elf ale jen otočil a pohrdavým pohledem, který říkal něco jako „Kdy ses naposledy koupal?“. Z jeho úst ale nevyšlo nic. Namísto toho ukázal na malý výběžek, kopeček, pod kterým tábořili. Kvido se opět pocítil velmi nesvůj, ale vstal, obešel ohniště, a začal se škrábat nahoru. Když konečně pohlédl vpřed, úžas ho ohromil. Před ním, jen asi pouhých dvě stě metrů, stála obrovská pevnost, majestátní i teď, leč už na první pohled začala chátrat. To, co bylo ještě děsivější, stálo dole, u brány. Kvidovi to vyrazilo dech. Nejdřív viděl jen oslnivou modrou záři. Pak ale rozeznal pohyb, a uvědomil si, že to je nějaké obrovské zvíře. Až po dlouhé chvíli, která se zdála jako věčnost, mu to docvaklo. To když si vzpomněl, jak si procházel staré strýčkovy knihy, plné divných obrázků. Vyskočil na nohy a seběhnul dolů. Zastavil se až u ohně a chytil se za hlavu.

„ Ježkovi oči – vždyť to je drak!“

„To tedy je!“ odpověděl rázným tónem muž, kterého zatím vůbec neviděl. Vystoupil výš, aby ho všichni viděli. „A teď, když už dorazili všichni, ho konečně můžu jít zabít, za slávu našeho rodu! Nechť to všichni vidíte, a ať se sláva mého vítězství roznese po celém světě!“ zakřičel hlubokým tónem. Zaskočený Kvido příchozího jen užasle pozoroval. Oblečený jen na půl těla, ukazoval všem své vypracované svaly, a celý obličej měl pomalovaný červenou barvou.

„Barbaři bývali vždycky tak strašně horkokrevní, ale vždycky jim to ku prospěchu nebylo…“ ozvalo se odněkud ze zadu tichým polohlasem. Válečník toho ale nedbal a povystoupil ještě výš, zvednul nad hlavu těžký obouruč. Na chvíli pohlédl všem pod sebou do očí, a pak se s křikem rozeběhnul dál.

Kvido byl první, kdo se po chvíli vzpamatoval. Vyběhnul zase až nahoru a lehce shrbený pozoroval, jak postava stále utíká s mečem nad hlavou, bez jediného zaváhání. Rázem už stáli nahoře všichni, a napjatě pozorovali reakci draka. Když to modré monstrum zpozorovalo barbara, udělalo tu nejšílenější věc, jakou mohlo. Obluda nezakřičela na výstrahu, nevychrlila stovky plamenů, dokonce ani nezaujala obranné postavení. Nic takového. Drak si jenom zívnul, a zůstal sedět tak, jak byl. Nikdo z pozorovatelů tomu nerozuměl. Napětí stále rostlo. Třeba má naději. Honilo se jim hlavou. Možná vážně uspěje! Válečník se stále blížil a blížil. Napřáhnutý k útoku. A drak seděl. Stále seděl. Pak už byl barbar jen pár metrů od něj. Ale nic se nedělo! A v poslední chvíli, když už všichni jen tajili dech… Prohvízdlo vzduchem švihnutí! Drak se ohnal ocasem a trnem na jeho konci zasáhl útočníka přímo do pasu. Chvíli na to dopadla na kopec u tábořiště sprška krve.  Až po hodně dlouhé chvíli ticha promluvil lehce přiopilý trpaslík, když si dal další mohutnou dávku z čutorky.

„Tak to chci vidět, kdo půjde další!“ řekl, a vyprázdnil svou láhev až do dna.  

*

Trvalo to ještě celý den, než se zase všichni vzpamatovali. Kvido byl však v šoku dvojnásobně. Čekal, že ať už bude hrozba jakákoliv, půjdou do ní společně. Takhle si malý hobit představoval mezinárodní spolupráci. Teď se ale marně ptal sám sebe, proč mají útočit na draka každý po jednom, v šílené sebevraždě?

 Už od brzkého úsvitu si svou sekyru brousil trpaslík. Nic jiného mu nezbývalo – pití totiž došlo. Každý tedy čekal, že na řadě se svým pokusem je on, ale ještě když slunce vycházelo zpoza mraků, vyrazil všem dech nečekávaný nástup někoho úplně jiného.

„Věnujte mi pozornost!“ upozornil se zvednutýma rukama nad hlavou. „Přemýšlel jsem dlouho, a přemítal o tom drakovi, až mi došlo… že to není nestvůra, ale jen ustrašené mládě!“ nedbal opovržlivých posměšků, a nedal se zastavit. „Půjdu tam, a promluvím si s ním!“ To už se smáli zplna hrdla všichni až na enta, který stál tradičně jen tiše opodál. Po chvíli ale všechen posměch ustal, když s odhodlaným výrazem položil elf svůj luk i šípy na zem, a se zvednutýma rukama, na znamení míru se vydal přes kopec. Hned na to už se za výběžkem krčili všichni zase tak jako minulý den, a stejně tak i napjatě pozorovali.

Bezbranná postava v zeleném se stále blížila. Jeden nejistý krůček za druhým, stále zdvižené ruce se viditelně chvěly. Ale drak, zcela zaměstnám důkladným broušením drápů o velký balvan, se na nového vetřelce ani nepodíval. Nestál mu ani za ten pohled.

„Měl jsem tam jít já“ zavrčel za skálou trpaslík „tenhle už nemá ani tu mizernou naději!“ odplivl si, a zavrtěl nevěřícně hlavou.

Když už stál elf jen pár desítek metrů od draka, zastavil se. Zvíře před ním po něm hodilo opovržlivým pohledem. Pak si drak pomalu sedl, pohlédl „tomu drzounovi“ do očí, a líně švihl nad hlavou smrtícím ocasem. Místo toho, aby v další chvíli celou věc ukončil, ale zůstal sedět. Nehybně, jako socha. Jako elf, na kterého hleděl. A tak oba chvíli jen nehybně vyčkávali proti sobě, stejně jako šachoví mistři. A každý z nich čekal, až ten druhý udělá první tah. A první byl elf. Ruce už se třásly tak, že je musel spustit. A pak se neuvěřitelné stalo skutečností. Elf promluvil.

„Dovol mi, ó vznešený, abych k tobě promluvil!“ přidal mírnou úklonu.

Ostatní, kteří shrbení za kopcem vše pozorovali, už ani nedýchali. Je to možné? On vážně mluví s bestií? A stále žije?! Co teď co se stane? Co? Co chce ten šílenec, u všech čertů, dělat TEĎ?! Honilo se všem hlavou. A pak už to jeden z nich nevydržel. Trpaslík popadl sekeru a vyběhl. Přelezl kopec. Co mu nohy stačili. Letěl jak blázen. Za všech sil. Pak už se blížil čím dál víc. Napřáhl se sekerou. Zrychlil. Zrychlil ještě víc. Připraven ke konečnému úderu. Běžel po tichu, nevydal ani hlásku. To byla jeho jediná naděje. V poslední vteřině zaslechl přes svištění větru, jak elf začal zase mluvit. Ale bylo pozdě. Nebylo už cesty zpět. Zahlédl zděšený pohled draka v poslední chvíli. A pak už ucítil, jak sekera zajela do masa. Zavřel oči. A hned pocítil, jak ho polila horká krev. Napřáhl se znovu. Švih! Další vlna kovové příchutě. Tentokrát mohutnější. Trpaslík šel naslepo, ale věděl, že se trefil… přímo do krční žíly!

*

Jekot a vřískot se roznášel pustinou až do večera. Na rozdíl od ostatních, kteří byli rádi, že žijí, elf byl rudý vztekem.

„Mohl jsem se s ním domluvit, chápeš, ty jeden balvane?“ řval na trpaslíka, který si, ignorujíc okolí, čistil zbraň. Rytíř, který už odložil ocelový krunýř, se snažil držet svého starého přítele na místě, dokud se neuklidní. A Kvido, který konečně našel možnost, jak se přičinit, ho mezi tím uklidňoval vším, co ho napadalo. Že už se nedá nic dělat, a že každý je takový, jaký je. Ale přitom se v duchu malý hobit divil sám sobě, že vůbec najde nějaká slova. Při pohledu na zástupce „vznešené rasy“, od hlavy až k patám od krve, a v šílené nepříčetnosti. Kvido na jednu stranu souhlasil s elfem, protože věděl, že jeho řešení by bylo správné. Ale pochyboval, že by to vyšlo, a že by drak pochopil. A na druhou stranu byl vděčný trpaslíkovi, za vlastní život, který by dřív nebo později taky přišel v těchhle jatkách na řadu. Ale teď se mohli všichni vrátit domů…

*

Slunce už zapadalo v rudých oblacích obzoru, a všichni nehlasně seděli, a přemýšleli. Zítra je čekal návrat domů, ale nikomu nebylo nijak zvlášť do řeči. Až na jednu výjimku. To když na kraj pomalu lehala tma, zvedl se na nohy menší, nevýrazný člověk, co se jako jeden z mnoha zatím držel opodál. Teď se ale opřel o silnou hůl, sundal si velký špičatý klobouk, a váhavě popošel blíž k ostatním.

„A co teď?“ pronesl ke všem až podivně prostou otázku.

 „Vrátíme se zpět.“ Odvětil okamžitě, bez rozmyslu Kvido, tak jak to měl ve zvyku.

Ale starý pán, co měl fousy bílé jako sníh, a ještě delší než trpaslík se pouze pousmál. „A co teď, s tou mršinou?“ upřesnil.

Trpaslík se pozasmál: „Jestli ho uneseš, tož si ho vezmi!“ vysmíval se mágovi.

Ale stařík nevypadal, že by mu to vadilo. Naopak, spokojeně se rozešel přes kopec k mrtvole. Ostatní po sobě v tu chvíli vrhli udivené pohledy, ale pak se rychle pozvedali, aby se šli podívat. Mág kráčel pomalu, a všichni ostatní, kteří šli za ním, mu na té krátké cestě kladli hromady otázek.

„Chceš draka na pitvu?“ chtěl vědět elf.

„Potřebuješ ho na magické ingredience?“ ptal se trpaslík.

„Necháš ho vycpat?“ zajímal se rytíř.

„Sníš ho?“ tázal se veselý skřet v pomyšlení, že taky dostane kousek.

A teprve když celá skupina zastavila, pouhých pár metrů od mršiny, doběhl je malý Kvido, se svým krátkými nohami. A celý udýchaný, a vystrašený vyhrkl na mága: „Chceš nás pomocí černé magie přinutit, abychom ti proti své vůli pomáhali?!“. Na to se mezi nimi rozhostilo ticho. Ale tentokrát se mág neudržel, a se smíchem na tváři se otočil a pohlédl na malého hobita. Když ale viděl vyděšený výraz Kvida, chytil ho za rameno, a uklidnil ho.

„Tak to opravdu ne.“ Zavrtěl hlavou, i když se musel stále usmívat, zvláště po těch dvou posledních otázkách. 

Pak se stařec zahleděl na mrtvé tělo draka, a velmi pomalu zvedal levou ruku, v níž nemusel držet hůl. Až mířila přímo nad jeho hlavu, lusknul prsty. Od palce mu odpadly jasně modré jiskry, jako když škrtne zápalkou. A pak se stalo něco neuvěřitelného. Skoro děsivého. Několika tunové, mrtvé tělo se pomalu zvedlo dva metry do výšky. Jako by ho nesl neviditelný obr. Studená krev odkapávala zpátky na zem, a od zaskočených druhů se ozvalo, jen sborové užaslé vydechnutí. Mág zavřel oči v pevném soustředění. Lehce pohnul zápěstím, které stále držel nad hlavou, a na to celá mršina odplula jako loďka na vodě, o kus dál. Pak mág vyčerpaně vydechl, svěsil ruku, a několika tunové tělo dopadlo zase na zem. Pak se, hrdý na svůj výkon, otočil k ostatním, kteří stále hleděli s otevřenými ústy na výsledek představení.

„Tak co, můžu si ho vzít?“ zeptal se, načež se dočkal jen několika nepřítomných pokývání. To by mu bývalo stačilo. Jeden z nich ale hlavou nekýval, vrtěl. Byl to Kvido, který mžoural oči, a ukazoval na krvavou louži, kde drak skonal.

„Něco tam je!“ zakřičel.                 

 „To se ti jen zdá.“ odvětil rytíř, který byl stále troch mimo, aniž by se vůbec podíval. „krev se leskne…“

„Ale je tam něco!“ nedal se Kvido, a vyběhnul vpřed. Sklouznul se na rudé kaluži a zastavil uprostřed ní. Zahleděl se do země, a snažil se tu věc rozeznat, až mu to došlo.

„Je tady poklop!“ zakřičel.  

 „Cože?“ ozvalo se z druhé strany, a všichni se za Kvidem rozeběhli.

„U sta hromů, ten hobit má pravdu!“ vykřikl trpaslík „pomozte mi to zvednout!“ uchytil ocelový kruh vší silou, spolu s ostatními zabral.

Poklop se nechtěl nechat otevřít. Vši silou se vzpíral. Obličeje zkřivené maximálním úsilím. A pak prásk! Něco křuplo, dřevěná deska nadskočila, převrátila se, a všichni tím spadli na zadek.

„Tak co to tam je?“ ptal se netrpělivý Kvido, když se všichni hrbili nad otvorem v zemi.

„To jsou dračí vejce!“ poznal čaroděj. „A jsou jich tu snad tucty!“ nevěřil vlastním očím.

„Tak tohle je tedy poslední, a největší tajemství Dark Elfa.“ vydechl v úžasu rytíř „musel je tu držet uschované celé věky!“

*

„Co s nimi uděláme?“ ptal se, stále v nadšení, Kvido, když v noci seděli u ohně.

Po chvíli zvláštního ticha promluvil mág: „Rozdělíme je. Teď se tady sešli všichni zástupci za každou rasu. Když si každý vezme rovný díl, a odnese jej do své domoviny, bude to spravedlivé.“

„Ale co až se začnou klubat?“ chtěl vědět elf.

„Potom?“ odmlčel se „nastane nový věk! Věk dračích válek a nestálého krveprolití, které bude ještě větší než to Dark elfovo. Přijde nový boj o moc, a harmonické upořádání světa padne v ohni tisíců bitev!“

Kvido se lekl, ani ho nenapadlo, co by přinesla taková nová moc, a nová, strašlivá zbraň. „Tak je tu nechme, zakopejme je!“ navrhl.

„Ne, to nejde.“ Zavrtěl čaroděj hlavou. „Nový věk musí přijít, je to dáno osudem. Tento Nový věk se bude rodit ze smrti a bolesti, ale jednou… jednou snad draci najdou své mírové poslání ve světě, a pak přijdou opět dny slunce a radosti, a ty dny budou ještě krásnější, než byli tyto!“ dokončil smířeně.

*

A tak skutečně začal Nový Věk. Věk Ohně. Věk velkých vítězství a velkých porážek. Ale hlavně věk obrození dávno zapomenuté, vznešené rasy. Draků!