16. Elros
1. 10. 2010
Nová země
(Inspiraci dodal Jean, ačkoli o tom sám nevěděl. Přesto mu děkuji.)
Ramona nerada hledí do těch očí. Jsou vždy tak překvapené, tak nevinné. Oči snílků, kteří chtěli poznat nový svět. Ztroskotanců, již doma byli nadbyteční. Hrdinů, kteří zachovali věrnost až do hořkého konce. Oči, v nichž se stále zrcadlí překvapení. Ramona pak vždy přemýšlí, proč všichni až těsně před smrtí pochopí, že lidský rod v téhle zemi nečeká nic než utrpení.
Uběhly pouhé dva roky od doby, kdy poslední návštěvníky pohřbilo moře, a na pobřeží znovu přistály lodě.
Byly stejně štíhlé jako ty ostatní, pluly pod stejnými trojúhelníkovými plachtami a vezly stejnou směs rváčů a básníků. Jen znak na kabátcích posádky se změnil: teď je zdobil ohnivý pták, zatímco předtím to byl jednorožec, před ním dva bílé blesky v modrém poli a dál už Ramona vzpomínat nechtěla. Rozestavěli spoustu hlídek a na kopci hned nad zátokou začali budovat tábor.
Nastal čas vyrazit.
Jejich stráže se chovaly uctivě a neustále držely zbraně ve střehu. Dovedly ji k uhlazenému blondýnovi, který jako by v sobě spojoval vše, co sem s lidmi přichází - sny, bezohlednost, touhu žít i touhu zapomenout.
„Chceme nabídnout přátelství všem, kdo tu byli před námi,“ prohlásil. „Neznáme ale zdejší zvyky. Přijmeme každou radu.“ Tak opatrný. Tak bláhový.
„Nejsou žádné zvyky,“ odvětila Ramona a snažila se vypadat smířlivě a neoblomně. „Je jen země a ta není určena pro vás. Přišlo sem už mnoho vašich lidí a žádný se nevrátil. Vy ještě máte čas.“
„Nevzdáme se,“ prohlásil on a jeho tvář ztvrdla. „Připravili jsme se lépe než ti před námi. A jestli to nestačí, naši následovníci se z toho poučí.“
Tak sebejistý. Tak podobný všem ostatním. Ramona pochopila, že stejně jako s jeho předchůdci ani s ním nic nepořídí.
Ještě ten den cizinci přišli o prvního ze svých řad. Našli ho jen kousek od tábora, seděl opřený o strom a vzhlížel k nebesům se stejnou směsí úžasu a strachu, kterou Ramona vídala ve snech od doby, kdy tu lidé přistáli poprvé.
Než jeho tělo vrátili moři, jejich mudrc si ho důkladně prohlédl. Dlouze potom hovořil o síle země, posvátných místech a bájných tvorech, kteří je střeží. Ramona z jeho výkladu mnoho nerozuměla. Ona pouze věděla, že už si vetřelců všiml i Rázvan.
O pár dní později se ztratila skupinka čtyř lovců. Lidé se začali schovávat na kopci za palisádou a příkopem. Pro zásoby a na průzkum chodili už jen po velkých oddílech. Vždy měli s sebou učence a velitele a nad hlavou jim kroužil opeřenec s perutěmi barvy Rázvanova ohně.
Jejich opatrnost přinesla ovoce. Nepřítel už nedokázal nečekaně zaútočit a zase zmizet. Místo toho se jim tedy ukázal v celé své síle a moci.
Ohromil je tolik, že sotva dýchali. Jen bez hnutí zírali na jeho křídla a lesklé šupiny, na napřažené pařáty a plameny šlehající z nozder. Učenec drmolil slova modlitby. Velitel pochopil, do čeho své muže zavedl.
Pak rudý pták přijal drakovu výzvu a vrhl se na něj.
Boj to byl krátký. Rázvan uhnul před prvním výpadem, zalil útočníka proudem ohně a proměnil ho v popel. Potom se obrátil ke zbytku výpravy a vycenil zuby v úsměvu vítěze. Uhlazený blondýn vytasil a postoupil dopředu, jako hrdina z mýtů, jako princ z pohádky, jako odsouzenec na popravu. Drak se připravil k útoku.
V tom okamžiku však fénix znovu povstal z popela a zezadu se na Rázvana vrhl. Velitel využil příležitosti a zarazil meč do drakovy hrudi. Tehdy se i ostatní vojáci probrali, vrhli se do boje a brzy protivníka ubodali k smrti.
V následujících dnech lidé horečnatě pracovali. Mudrc zkoumal Rázvanovo tělo a pronášel učená slova, muži vyráběli nové zbraně. Trvalo několik dní, než Ramona dokázala získat drakovy ostatky. Když se lidé setkali s jeho příbuznými, byli už připravení.
Ramona mnohokrát váhala, zda se nemá zapojit do bojů. Po Rázvanovi však na lidi zaútočilo ještě několik jejích přátel a všichni padli, ať už do vínku dostali sílu, prohnanost nebo magické nadání. Ona uměla jen hledět na svět očima lidí. Jí nezbývalo než truchlit, stejnou měrou za své druhy a za bláhové vetřelce zaslepené triumfem.
Uběhlo několik týdnů. Cizince už opustil strach a přesunuli se z kopce na prostornější nížinu. Připluly další lodě s dalšími lidmi. Na pobřeží mizely lesy a pomalu je nahrazovala pole. Ramona a ostatní se ukrývali, neboť věděli, že jejich síla tentokrát selhala.
Pak jeden přivandrovalec sebral skupinu nejzkušenějších lovců a vydal se hluboko do vnitrozemí. Vrátil se zjizvený, vyčerpaný a s pouhou polovinou mužů, zato však se čtyřmi malými draky, kteří poslouchali jednoduché příkazy. Okamžitě je poslal za moře a čtyři mocní vládci je začlenili do svých armád.
Brzy se do lidské domoviny dostali další.
Na mýtině u pobřeží vyrostlo celé město, v zátoce byl zbudován přístav. Přijížděly stále další lodě, vozily osadníky a s nimi železné zbraně a nástroje, látky, zlaté šperky a hlavně spoustu jídla, protože na polích v Nové zemi úroda teprve zrála.
Pak přijelo plavidlo plné uprchlíků, kteří vyprávěli o válce o jednoho z draků. Jejich řeči byly plné obrovských armád a ničivých kouzel, plné ohně, křiku a slz, plné sveřepých bojovníků s plnovousy a zvířecky krutých nájezdníků. Z jejich očí čišel zmatek. V jejich duších vládl strach.
O pár dní později v přístavu přistál dvojstěžník s ozdobným křížem na plachtách. Námořníci přinesli zprávu o velkém útoku barbarů, kteří spálili celou flotilu Západního přístavu, o blescích, jež se snášely z čistého nebe, a o pár posledních karavelách bloudících oceánem. Mluvili o zdupaných polích, opuštěných vesnicích a rozbořených tvrzích, o hladu, bídě a nemocech. Vyžádali si všechny draky, kteří v té době byli k dostání, a co nejrychleji se s nimi vydali zpět za moře.
Dalších několik lodí na sobě neslo stopy těžkých bojů. Utečenci, které přivezly, byli vyzáblí a vyčerpaní a jejich zkazky čím dál temnější.
Potom už nepřiplul nikdo.
Ramona často sedávala na kopci na pobřeží. Pozorovala lidi, jak odměřují zásoby a hledají jedlé plodiny. Vzpomínala na své příbuzné, kteří byli donuceni bojovat ve válkách, jež se jich netýkají. Usilovně vyhlížela plachty na obzoru, aby se jako první dozvěděla, že lidé byli zachráněni.
Přemýšlela o té zemi, ve které se cizinci zrodili. Musela být zvláštní, odlišná od všeho, co Ramona znala. Ráda by spatřila lidská města. Ráda by věděla, zda se někdo z jejích bratří za mořem vyhne brzké smrti v bitevní vřavě. Poprvé v životě pocítila Ramona touhu cestovat.
Čas od času sešla dolů do města, aby vetřelcům trochu pomohla.
Plodiny na polích stihly povyrůst jen o kousek, když nastalo období dešťů. Během pár dní se suché šaty staly vzácností, lovecké výpravy vyčerpávaly jako dlouhý běh a úroda začala uhnívat.
Potom přišly nemoci. Někomu se za ušima udělaly mrtvolně bílé boláky, jiné trápil sípavý kašel. Lidé bojovali. Rybáři dál vyráželi na moře, lovci slídili po lesích, ti slabší alespoň sbírali jedlé kořínky. Choroby ale nikdo neznal a léčitelé si s nimi nedokázali poradit. Učenec zemřel v horečkách, se zkroucenými klouby a řídkými vlasy. Bárky se ztrácely, protože námořníci neměli sílu vzdorovat větru. Velitel na lovu špatně došlápl a zřítil se ze svahu, fénix uchřadl pod stálým lijákem.
Ramona procházela městem a tišila bolest, ačkoli její snažení bylo pouhou kapkou v neustávajícím dešti. Pronášela slova útěchy, stírala pot z tváří, klidnila horečnaté myšlenky. Po čase už pohled na zkázu kolem nedokázala snést, a tak odešla zpět do svého domova, v touze žít a touze zapomenout.
Ramona nerada hledí do těch očí. Jsou vždy tak překvapené, tak nevinné, oči snílků, ztroskotanců a hrdinů. Ramona stále přemýšlí, proč všichni až těsně před smrtí pochopí, že lidský rod v téhle zemi nečeká nic než utrpení.
A to ani tehdy, když zvítězí.